The Blog

All Posts in Category: updates

Globalizace končí. Co dál? Jako první odpověděl ekonom Adrian Podskľan

Autor výstupu: Antonín Karoch, Prvnizpravy.cz

AAPSvět se změnil a globalizace končí. Na to, jak vnímají tyto  skutečnosti ekonomové, jsme se postupně zeptali tří ekonomů. Přečtete si, jak na čtyři otázky odpověděl jako první  propagátor odkazu bratří Baťů a ekonom  Ing. Adrián Podskľan, Ph.D.

19. prosince 2018 – 14:21
 
Svět se změnil a globalizace končí. To leckteří ekonomové připouštějí. Rostoucí potenciál velkých měst, tvářících se, že jsou schopné uživit stále větší a větší počet obyvatel, je u konce.
 
Nejlépe to dokazuje skutečnost, že bydlení a život v nich je nedostupný pro běžné lidi, kteří se nechtějí dlouhodobě zadlužovat a žít na hraně takzvaným křehkým způsobem života. Musí brát ohled na skutečnost, že pracovních míst i ve velkých městech ubývá. Tedy špičkových, odborných a specializovaných míst. Nekvalifikovaných zaměstnání se naopak nedostává. V důsledku rychlé a efektivní proměny způsobu života v období, kdy Česl¨ko ani Slovensko nedisponují dostatečně velkým vlastním kapitálem a obě republiky zastavěly montovny. Podniky, jaké vybudovali například Tomáš a Jan A. Baťa, se v současnosti stávají spíše pohádkou. A v této situaci přemýšlíme o konceptech tzv. chytrých měst. Bohužel ne všichni si dovedou představit, co je to vlastně tzv. „Smart City“, což je jen světově uznávaný anglický termín pro již jmenovaný český překlad. Ještě méně lidí dovede stvořit alespoň primitivní koncept a je bláhové v této situaci mluvit o jeho realizaci. Konečně, umíte si představit, cituji z jednoho nadšeného letáku: „Ideální město šťastných lidí, které je energeticky a potravinově soběstačné, navíc bez obalů a odpadů“?Bratři Baťové tvrdili, že nejvznešenějším úkolem vedoucích osob země i států je probudit a uvolnit životní síly obyvatelstva a řídit tyto síly tak, aby pomáhaly sobě i státu k blahobytu. Jediným prostředkem, jak dojít k tomuto cíli, je nechat lidi i města žít z vlastních prostředků. Ze vzájemné konkurence se vybudují silné a schopné svazky, které skýtají znamenitou existenci.

    

     Jak říká  propagátor odkazu bratří Baťů a ekonom  Ing. Adrián Podskľan, Ph.D.


V současné době jsme zahlcení zahraničními montovnami, které navíc dostávají nepřiměřené dotace na úkor domácího průmyslu a tím i kapitálu.
 
“Podle informací, zveřejněných na svobodném monitoru, je v Česku 70 tisíc bezdomovců a 1 milión lidí ohrožených příjmovou chudobou. „Česká“ ekonomika patří od dubna 2017 mezi rozvojové země, protože HNP je dlouhodobě nižší než HDP. To není nic pozitivního, neboť vycházíme ze skutečnosti, že Česko, a mimo jiné také Slovensko nemá kontrolu nad vlastní ekonomikou, která nám však vlastně nepatří. My jsme jen subdodavatelé nadnárodních firem v našem případě velmi často z Německa, ale nejen z něj. Podle George Friedmana právě Německo během patnácti let zlikvidovalo konkurenci v celé eurozóně a stalo se od svého sjednocení exportní velmocí s nejvyšším přebytkem. Z toho vyplývá, že obyvatelé Německa se zřejmě mají po ekonomické stránce nejlépe v celé historii a my k tomu přispíváme svou levnou prací. Podle The Bloomberg Innovation Index na druhé straně Česko a ani Slovensko prý nepatří mezi pokrokové země, což značí, že při zohlednění skutečnosti, že nejvíce kvalifikovaných pracovních míst v důsledku nejrůznějších vlivů ubývá rychleji, než vznikají nová. Naše hospodářství nemáme pod kontrolou. Proto nejspíše nečeká obyvatele Čech ani Slovenska pozitivní budoucnost nejen po ekonomické stránce. Zůstává nám jen naděje, že se jednou probudíme a na troskách velkoskladů a montoven naskočíme na vlastní národní cestu podle příkladu bratří Baťů a jejich spolupracovníků. Žijeme v době nejistoty a stagnace, což asi bude na příštích 50 let asi normální. Asi se nepovede uvést do praxe názor, že nejvznešenějším úkolem vedoucích osob zemí i států je probudit a uvolnit životní síly obyvatelstva a řídit je tak, aby pomáhaly sobě i státu k blahobytu. Přitom by to nemělo být tak obtížné. Stačí nechat žít tyto samosprávné celky z vlastních prostředků. Například jen tím, že bychom zrušili různé nástroje, které vytvářejí silnou závislost obcí a měst na státu. Míním tím dotace a investiční stimuly. Následně je nutné snížit daně a různé zbytečné administrativní povinnosti pro podnikatele. Teprve následně můžeme doufat, že se tu uchytí nové technologie, které se budou podílet na vytváření a rozvoji sítí malých, flexibilních a technologicky agilních podniků. Navíc regionálně pojatých a lokálně rozvíjených. Tyto podniky doufám nebudou neodvozovat své úspěchy z cizího finančního kapitálu, ale z vlastních znalostí, schopností, inovací, adaptibility, pružnosti a podnikavosti místních obyvatel. Vytvářet konkurenční výhody ČR a SR mohou jen organizace s individuální a lokální adaptibilní schopností a vlastním kapitálem. Ne masová výroba „námezdních nádeníků“.” 
Myslíte si, že současnou relativně vysokou životní úroveň v porovnání s dobou nedávno minulou má na kontě rozvoj průmyslu a služeb, popřípadě podnikání jako takové nebo neustálé zadlužování? 
“Nevím, u kterých lidí a jakou vysokou životní úroveň máte na mysli, protože já osobně nesouhlasím s tím, že by většina obyvatel Česka a Slovenska měla vysokou životní úroveň.Navíc životní úroveň a kvalita života nezávisí pouze na ekonomice. Vezměte v potaz například takovou krajinu Bhután, kde žijí nejšťastnější lidé na světě a místo hrubého domácího produktu (HDP) měří hrubé domácí štěstí. Z ekonomické stránky je nárůst životní úrovně těch šťastnějších lidí v ČR a SR hlavně dílem zadlužování. V oblasti podnikání je to díky nespravedlivému přerozdělování zdrojů a různým státním intervencím s krátkodobým efektem ještě horší. Bohužel místo rozvoje služeb a digitalizace jsme se intenzívně zabývali rozvojem montoven automobilového průmyslu a katapultovali se tak mezi rozvojové země, o jejichž osudu se rozhoduje jinde. Nejlépe to dokazuje studie „Analýza odlivu zisků“, kterou zpracoval Úřad vlády České republiky. Závislost specializace Česka a Slovenska na automobilový průmysl hrozí osud Detroitu.” 
Existuje podle vás možnost, že v případě státní či světové krize se lze negativním následkům současné ekonomické situace vyhnout rozvojem tzv. lokální ekonomiky? Tedy podobně, jak to v minulém století prováděli bratři Baťové ve Zlíně? 
“Obnova masívního podnikatelství á la Baťa a lokálně regionální použití nových technologií, jako jsou 3D tisk, robotika, automatizace a další nástroje zvyšování produktivity pracovní síly v autonomních lokalitách jsou podle mého názoru správnou cestou pro každou rozumně řízenou ekonomiku, ať už se jedná o stát nebo región. Inspirovat se můžeme například od Švýcarska, Holandska, Nové Anglie, Jižní Koreji nebo Singapuru. Dobře to vystihl čínský premiér Keqiang Li, jenž poznamenal, že nechce řešit nové problémy stejnými myšlenkovými procesy, které k problémům samým vedly. Na podporu lokální ekonomiky můžeme využívat jeden z důležitých nástrojů, jakou je lokální měna. Lokální měna nefunguje v rámci omezeného území samostatně, ale doplňuje národní měnu. Každý si může vybrat, jestli uskuteční platbu v národní měně nebo lokální. U nás je to těžko představitelné, i když na podobném principu u nás fungují stravenky. Ty však mají celorepublikovou platnost a jejich smyslem jsou zaměstnanecké benefity. Že bychom využívali alternativní měny, ke kterým mimochodem patří i tradiční zlato nebo elektronická měna Bitcoin, je krajně nepravděpodobné. Sice se s nimi obchoduje celosvětově, ale k podpoře lokální ekonomiky nejsou použitelné. Přesto se i u nás čas od času objevují pokusy, kdy si vzájemně obyvatelé vesnic platí mimotržně směnkami s nabídkou služeb a naturálií. Pravda, ministerstvo financí to nerado vidí a nikdo dosud nevymyslel, jak v tomto ohledu vybírat populární EET.
Lidé po celém světě, nejen podle Billa McKibbena, začínají vědomě znovu budovat své obce jako funkční hospodářské celky jako prevenci proti hospodářským a měnovým výkyvům. Je tato cesta, kde se komunita spoléhá sama na sebe, vůbec schůdná?

“Podle různých statistik a zkušenosti je možné konstatovat, že v zemích západní Evropy se národní ekonomiky včetně nás potýkají nejen s pozitivy, ale i s negativními dopady globalizace. Mnohde se však tomu lidé brání mnohem aktivněji a jsou schopni synergicky spolupracovat, na rozdíl od většiny Čechů a Slováků. Ti si mnohdy ani nedovedou představit, že by se dobrovolně a aktivně stali účastní politiky, kteří by různými způsoby posillovali systémy lokálních ekonomik za účelem zvyšování konkurenceschopnosti a soběstačnosti. Neuvědomují si, že výsledkem udržení solidní životní úrovně a kupní síly je také to, že spotřebitelé nemusejí akceptovat cenu a kvalitu zboží diktovanou obchodními řetězci. Už jenom tohle jsou dostatečně pádné důvody, proč bychom se měli o lokální ekonomiku intenzivně zajímat a propagovat ji. Často se pozastavujeme nad tím, že potraviny například v německých marketech jsou výrazně kvalitnější a přitom levnější, než u nás. Je tomu tak, protože Němci prosazují lokální politiku a navíc se aktivně účastní na obhajobě svých práv, svobod a možností. Pro inspiraci mohu uvést příklad z dávné historie malého německého města Lűbecku (Podle publikace Adaptujte se od Tima Harforda), které kdysi vůdce Jindřich Lev začal po dobytí přeměňovat na nejbohatší město v severní Evropě. Použil přitom jednoduchou metodu. Ustanovil soubor pravidel, která platila pouze v Lűbecku. Budoucím občanům nabídl výsadu „velmi čestných občanských práv“, lenní pány vyhnal a nahradil je místní radou. Založil nezávislou mincovnu, která garantovala zdravou měnu, nadměrné daně zakázal a ustavil zónu volného obchodu, z níž lübečtí kupci mohli obchodovat s městy jako Münster, Magdeburg, Norimberk, a dokonce i s Vídní. Jindřich Lev pak nechal po severní Evropě rozhlásit, že obchodně zdatní imigranti budou vítaní s otevřenou náručí. Ti si pospíšili, aby této výzvy využili a přicházeli v zástupech. Lűbeck se tak stal Hongkongem své doby. Byl to tehdy náhlý a fenomenální úspěch. Sám císař Karel IV. zařadil v roce 1375 Lűbeck spolu s Římem, Pisou, Benátkami a Florencii do pěti „perel Svaté říše římské“. Vzhledem k rychlé urbanizaci světa možná přišel čas Lűbeck opět napodobit. Sice, jak upozorňuje Sebastian Mallaby, Jindřichův projekt pro Lűbeck „trochu připomíná pokus postavit nové Chicago v současném Kongu nebo Iráku.“ Přesně to, však chce nyní udělat Paul Romer. Tento americký ekonom je zakladatelem hnutí „koncesních měst“ (Charter Cities) s výsadními právy a tvrdí, že svět potřebuje zcela nová města s vlastní infrastrukturou a především s vlastními demokratickými pravidly, daňovým systémem a způsobem řízení korporací. Takováto města by se stejně jako středověký Lűbeck řídila souborem pravidel, nastavených tak, aby přitahovala ambiciózní lidi. Existuje mnoho důkazů, že koncesní města mohou v dnešním světě existovat a dobře fungovat. Jedním z nich je například Singapur, dlouhodobě úspěšný městský stát. U nás v České a Slovenské republice máme jistý nevyužitý náskok. Jde o soubor pravidel pro fungování prosperujícího města nebo obce, který rozpracoval ve svém díle J. A. Baťa se spolupracovníky s názvem „Ideální průmyslové město“. V praxi tyto teorie s úspěchem vyzkoušel nejenom ve Zlíně, ale i na Slovensku či v Brazílii. Stačí začít budovat, tvořit a nevymlouvat se.”

Privatizace vodárenství byl akt národohospodářské stupidity

Autor výstupu: Antonín Karoch, Prvnizpravy.cz ve spolupráci s Českou asociaci publicistů a novinářů cestovního ruchu

svihlikova(9)Ve světové i naší ekonomice se znovu a postupně obnovují problémy, které vedly k relativně nedávné světové krizi a z ní pramenící recesi. Žijeme si podle novinových zpráv a tvrzení politiků snad nejlépe v historii, ale na druhé straně se nám na tomto tvrzení něco nezdá.

Někteří odborníci poukazují na fakt, že produktivita práce u nás stagnuje, v mnoha oborech, včetně vědy upadáme, ceny nemovitostí rostou do závratných výšin, a přesto se nestaví. Bývalý ministr průmyslu označuje živnostníky za parazity, předseda senátu jim chce zdvojnásobit daně a bývalý ministr financí je likviduje, jak může. Přesto se nám vše zdá normální. Co by vlastně měli vítězové budoucích voleb v České republice udělat, aby tento nijak zvláště příznivý stav alespoň trochu zvrátili? Na tyto a další otázky jsme se zeptali ekonomky Ilony Švihlíkové a konzultanta a manažera se specializaci na adaptivní organizaci Adriána Podskľana.

V současné době je veřejnost bombardovaná názory, že se všeobecně obyvatelé Česka mají nejlépe v celé historii a nejspíše to tak zůstane. Na druhé straně mnoho ekonomů zastává názor, že jde o tanec na palubě Titaniku. Za současnou skutečnost budeme v blízké budoucnosti muset tvrdě zaplatit. Jaký scénář vidíte jako nejpravděpodobnější?

Ilona Švihlíková: “Já si na výroky typu „žijeme v nejlepším z možných světů“ apod. dávám pozor, protože to nemá moc co dělat s analýzou, ale spíš s propagandou. Je pravda, že současná konjunkturní situace je příznivá. Vidíme to i na trhu práce, vidíme to na mzdách, na počtu volných pracovních míst atd. Samozřejmě, že každá konjunktura, i ta v EU, která dnes probíhá, jednoho dnes skončí. Kvůli tomu nemusíme hned načrtávat katastrofické scénáře, i když, pravda, ty vždy vyvolají zájem publika. Spíše jde o to, že se nám ve světové ekonomice znovu kupí, resp. se znovu obnovily, problémy, které vedly k Velké recesi a že samotná Česká republika by měla tento pozitivní čas využít pro stále častěji zmiňovanou změnu svého hospodářského modelu. A s tím placením – on je hodně problém, kdo to nakonec zaplatí. Velmi často, spíše téměř vždy, neplatí ten, kdo se o krizi přičinil, či ji přímo způsobil, ale běžní občané. Což jen tak mimochodem dál podrývá legitimitu systému.”

Adrián Podskľan: “Podle informací zveřejněných na svobodném monitoru je v Česku již 70 tisíc bezdomovců a 1 milión lidí ohrožených příjmovou chudobou. „Česká“ ekonomika patří od dubna 2017 mezi rozvojové země, protože HNP je dlouhodobě nižší než HDP, což není nic pozitivního a vychází to ze skutečnosti, že „Česko“, ale mimo jiné také „Slovensko“, nemá kontrolu nad ekonomikou. Ta nám totiž, jak říká světový ekonom prof. Milan Zelený, už dávno nepatří. Stali jsme se jen subdodavateli a montovnami pro zahraniční podniky a podnikatele. V případě Česka fakticky kolonií Německa. Tedy země, která podle ekonoma George Friedmana během patnácti let zlikvidovala konkurenci v celé Eurozóně. Z toho vyplývá, že nikoliv my, ale právě obyvatelé Německa se zřejmě mají po ekonomické stránce nejlépe v celé historii. Mnoho našich občanů jim k tomu přispívá svou levnou prací. Osobně tedy v žádném případě nemohu souhlasit s tvrzením, že se obyvatelé Česka a Slovenska mají nejlépe v celé historii. Navíc podle The Bloomberg Innovation Index, Česko a ani Slovensko nepatří mezi pokrokové země. To znamená, že při zohlednění skutečnosti, že pracovních míst v důsledku modernizace, digitalizace a robotizace ubývá rychleji, než jich nově vzniká. Když k tomu připočteme, že naši ekonomiku nemáme pod kontrolou, nečeká obyvatele Čech ani Slovenska po ekonomické stránce pozitivní budoucnost vzdor současnému nedostatku pracovních sil. Zůstává nám jen malá naděje, že se probudíme a naskočíme na vlastní cestu k národnímu bohatství. Příklady známe. Bratři Baťové a jejich spolupracovníci to kdysi dokázali. Žijeme prostě v nejistotě a stagnace se nejspíše stala na příštích 50 let normální.”

Myslíte si, že současnou relativně vysokou životní úroveň v porovnání s dobou nedávno minulou má na kontě rozvoj průmyslu a služeb, podnikání jako takové nebo neustálé zadlužování?

Ilona Švihlíková: “Otázka je, čí úroveň myslíte. Obecně zásadní roli hrají technologie, které přispívají k rostoucí produktivitě práce. Ta zase přináší další výzvy a úkoly, které jsou nyní obzvláště aktuální. Vezměme například otázku zaměstnanosti v éře automatizace. Zadlužování je pro vyspělé země typické jako „pohon“ od 70. let, kdy význam úvěrů v ekonomice silně roste. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, je „přebití“ kupní síly, která trpí stále horší pozicí práce (mezd) vůči kapitálu (zisku). Zadlužování a také tvorba nových finančních produktů (financializace) jde s tímto fenoménem ruku v ruce. Při měření životní úrovně je potřeba být opatrný. HDP na hlavu není vždy ten nejlepší ukazatel, protože tvrdě průměruje a pohled z hlavního města deformuje rovněž. Nezapomínejme, že životní úroveň nemusí ukazovat nutně jen kategorie příjmů. Svou roli hrají i rostoucí výdaje, například na bydlení. Přistupují k tomu také další faktory, které souvisejí se spokojeností, bezpečím, právní jistotou atd.”

Adrián Podskľan: “Nevím jakou vysokou životní úroveň a u koho máte na mysli, protože já osobně nesouhlasím s tím, že by většina obyvatel Česka a Slovenska měla vysokou životní úroveň. Navíc životní úroveň a kvalita života nezávisí pouze na ekonomice. Vezměte v potaz například takovou zemi, jako je Bhután, kde žijí údajně nejšťastnější lidé na světě. Tam však měří místo HDP hrubé domácí štěstí. Jinak z pohledu ekonomické stránky je nárůst životní úrovně těch šťastnějších lidí v ČR a SR hlavně dílem zadlužování, nespravedlivého přerozdělování zdrojů a různých státních intervencí s krátkodobým efektem pro běžné občany. Bohužel místo rozvoje služeb a digitalizace jsme se v ČR a SR intenzívně zabývali rozvojem automobilového průmyslu a katapultovali se tak mezi rozvojové krajiny, o jejichž osudu rozhodují jinde. Nejlépe to dokazuje „Analýza odlivu zisků“, kterou zpracoval Úřad vlády České republiky. Závislost Česka a Slovenska na automobilech, mi asociuje události, které se staly ve Finsku po pádu Nokie a v USA po likvidaci automobilek v Detroitu.”

Existuje podle vás možnost, že v případě státní či světové krize se lze negativním následkům tohoto relativně pravidelného ekonomicko-společenského jevu vyhnout rozvojem tzv. lokální ekonomiky? Tedy podobně, jak to v minulém století prováděli bratři Baťové ve Zlíně?

Ilona Švihlíková: “Nevím, jestli lze přímo používat historické analogie, ale význam lokálna vystupuje na povrch stále silněji. Naposledy jsem zaznamenala i článek ve Financial Times, od komentátorky Gillian Tettové, která uvádí rozhovory se šéfy významných amerických firem. Hovoří o lokalizaci či regionalizaci, o návratu výrob z asijských oblastí zpět do USA právě kvůli technologiím. Automatizace zkrátka ten cyklus, v němž se jedna věc vyrábí na čtyřech kontinentech, narušuje. A 3D tisk dále přispěje k individualizaci potřeb. Takže nejde jen o reakci na zlé časy. Už dávno víme, že právě lokální struktury jsou vůči krizím odolné. Jedná se i o celkový pohyb v rámci světové ekonomiky.”

Adrián Podskľan: “Obnova masívního podnikatelství á la Baťa a lokálně regionální použití nových technologií, jako jsou 3D tisk, robotika, automatizace a další nástroje zvyšování produktivity pracovní síly v autonomních lokalitách, jsou podle mého názoru správnou cestou pro každou rozumně řízenou ekonomiku. Inspirovat se můžeme třeba od Švýcarska, Holandska, Nové Anglie, Jižní Koreje nebo Singapuru. I čínský premiér Keqiang Li dal najevo, že nechce řešit nové problémy stejnými myšlenkovými procesy, které k těm problémům vedly. Na podporu lokální ekonomiky je potřeba využívat jeden z nejdůležitějších nástrojů, jakým je lokální měna. Lokální měna nefunguje v rámci omezeného území samostatně, ale doplňuje v našem případě evropskou. Každý si může vybrat, jestli uskuteční platbu v té či oné měně. Na tomto místě bych upozornil na ještě další ceniny popřípadě alternativní měny a upozorňuji na jejich rozdíly oproti lokálním měnám. Na podobném principu u nás například fungují stravenky. Ty však mají celorepublikovou platnost a jejich smyslem je podpora pohostinství. Oproti jmenovaným jsou lokální měny zakládané cíleně s jistým úmyslem. Mezi nejznámější alternativní měny dnes patří tradiční zlato, stříbro nebo elektronická měna Bitcoin. Přestože tyto měny mají své výhody, obchoduje se s nimi celosvětově. Proto nejsou použitelné k podpoře lokální ekonomiky.”

Adrián Podskľan ví, že město šťastných lidí je bez odpadů

Podle různých, mnohdy nepřesných, statistik českou ekonomiku tvoří z 58 % zahraniční dceřiné společnosti, z 25 % státní zaměstnanci včetně vojáků, policistů a učitelů, 17 % připadá na český domácí kapitál a zbytek je šedá ekonomika. Lze z této nepřívětivé situace nějak vyváznout?

Ilona Švihlíková: “Musíme. Je to situace, která je neudržitelná a vyjadřuje nedůstojné postavení české ekonomiky v mezinárodní dělba práce. Zkusme více využívat moderní technologie i ve státní správě. Papírování a byrokratizace je u nás skutečně neuvěřitelná. Ale především, potřebujeme české ekonomické struktury! Nabízí se nám tu zkušenosti z oblasti ekonomické demokracie – družstev nebo zaměstnanecké participace. První družstvo vzniknulo u nás už v roce 1847. Pojem družstvo totiž nemá co dělat s minulým režimem. Zaměstnaneckou participaci nejen vzhledem k Baťovi nemusím asi rozvádět. To je cesta kupředu. Jen naše ekonomické struktury mohou tento současný model změnit. Z defenzivních opatření připomenu nutnost změnit, nejlépe zrušit, systém chorých investičních pobídekA také akcí, kdy nekriticky podporujeme zahraniční firmy a na sebe nemyslíme. Například privatizace vodárenství je skutečně akt neuvěřitelné národohospodářské stupidity.” 

Adrián Podskľan: “Určitě se dá, ale nejdříve musíme pochopit, že globální ekonomika není v krizi, i když má velké problémy se zadluženosti. Ale, jak říká prof. Milan Zelený, je v transformaci a kvalitativní metamorfóze. Na nelehké cestě k důstojnému postavení české ekonomiky je nutné pochopit transformační fázi, autonomizovat regiony a zbavit se centralizace politického a ekonomického rozhodování. Je třeba říct „ne“ tradičnímu myšlení v ekonomice a realizovat konkrétní akce za účelem rozvinutí silné, podnikatelské mikroekonomie (tedy ne zdiskreditované makro). Místo současného tzv. volného trhu musíme rozvíjet svobodný trh a rázně navázat na masové lokální podnikání a inovace, které prosazovali bratři Baťové. Společně s novými technologiemi je potřeba se podílet na vytváření a rozvoji sítí malých, flexibilních a technologicky agilních podniků, regionálně pojatých a lokálně rozvíjených, které neodvozují své úspěchy z evropských dotací, ale díky znalostem, schopností inovovat, adaptibilitou na potřeby trhu a podporou podnikavosti lidských bytostí. Opravdu to jde. Chce to například, aby si malé podniky v daném regionu vytvořili svou vlastní akciovou společnost, jakou je například Nordvest Forum. Ta se například ve vlastním zájmu napojila na síť podpůrných organizací (univerzity, odborové a zaměstnanecké asociace, instituce marketingu, výzkumu a vývoje apod.). Akcionáři (členové sítě) tak spolupracují na transformaci členů řetězce do adaptivních firem a organizací.”