The Blog

Živitelství

Autor: Jan A. Baťa | Korektura a úvod: Milan Zelený | Zdroj: Nadace ZET | Datum: 15.1.2018

To české živnostník je odvozeno od slova život, živitel a živitelství; tj. podnikatel v pravém slova smyslu, jako poskytovatel života a živobytí, pravá to podstata zdravé společnosti. Stačí to odlišit od státních „podnikátělej“, oligarchů, ekonomických „diplomatů“, partajníků, zlodějíčků, příživníků, dotačních expertů a systémových nohsledů euro-byrokracie zatvrzelých lákačů a odprodejců všeho ještě našeho. Jan Antonín Baťa tento rozdíl dobře znal a vyjádřil jej ve verších, jako básník života, umělec práce a hudebník podnikového řízení. Evropě, ale hlavně Čechům, i dnes chybí národní podnikatelé-živitelé.

AAAJAB72016ZIVItel

Foto: www.i60.cz 
 
Nejkrásnější úděl, který může ruka osudu
komukoli na tom našem světě dát,
je živitelská cesta, která mu vtiskla
živitelství jako úkol svatý i lidský:
prací dávat žití, k vyšší metě lidi vést.
To bylo vždy třeba dělat – a bude tak navždy.
Živitelství v malém si rodinou zveme.
Za rodinou mísu otec odpovídá,
aby byla plná, když kroky nové jdeme.
Otec pak plodí s matkou naše děti
a bije se tvrdě, když jim hrozí bída.
Každý otec vám to může potvrdit.
Ve větším je téměř totéž v podnikání.
Průmysl, doprava, obchod, stavebnictví
kde šéf – jako otec lidem živobytí shání.
Zatím matka k práci dětí vychovává.
hospodaří, šetří, vede účetnictví.
Dětem nový život z bolestí svých dává.
Živitel je pojem vážný, ne-li svatý,
jenž v dnešních dobách moc je zesměšňován
lidmi, kteří do hlav zanášejí zmatky.
Je však třeba říci, že živitel zůstává,
Když se druzí skryjí, nadále plně exponován
a právě proto význam jeho vzrůstá.
Národu tak význam živitele roste.
Jejích množstvím, a i odvahou a duchem
Jimiž vedou lidi, ty ostatní – jak prosté.
Živitel je motor národa i státu.
Plní život, příjmy, ruchem
stará se nám o podstatu žití.
A co si žádá za tu velkou, věrnou službu
živitel náš? Vděčnost ostatních či obdiv?
Nikoliv. Má jen jedinou tužbu:
Aby mohl – aby směl, a měl plné právo
starat se o svůj i druhých smích,
smích, který svědčí, že všem a vše je zdrávo.  

Zaměstnanci sobě – kanceláře dle představ zaměstnanců přitáhnou talenty

Jak vyplývá z průzkumu personální agentury Randstad, atraktivní pracovní prostředí se probojovalo do trojice nejdůležitějších aspektů výběru práce. Asi největší důraz na něj kladou uchazeči o práci v oboru podnikových služeb, kam každoročně přibyde více než 10 000 zaměstnanců. Téměř 80 % z nich chce podle studie ABSL, JLL a Skanska před podpisem smlouvy vidět své budoucí pracoviště, a proto se česká centra podnikových služeb v tomto ohledu skutečně snaží a zaměstnancům nabízejí i něco navíc – například jako výherce ocenění ABSL Diamonds Johnson & Johnson i zdravé stravování, meditační místnosti či plně vybavené fitness centrum.

 

workplace-1245776_640

Randstad ve spolupráci s jejích partnery, společnostmi JLL a Skanska, pravidelně realizujeme průzkumy zaměstnaneckých preferencí v otázkách umístění a vybavení kanceláří. Dokážeme pak našim členům nabídnout zajímavou inspiraci, a pomoci jim tak přitáhnout kvalitní a talentované zaměstnance, často i ze zahraničí. Práce v našem oboru vyžaduje kreativitu a inovativní myšlení, a proto je důležité, aby kromě prémiového pracovního místa měli zaměstnanci k dispozici i prostory k relaxaci a oddechu,“ uvádí Jonathan Appleton, ředitel asociace ABSL, s tím, že v kancelářích firem z oboru podnikových služeb tak často najdeme nejen pracovní stoly a zasedací místnosti, ale například i tmavé místnosti pro meditaci či krátký ozdravný spánek, koktejlové bary a terasy s venkovní kuchyní a grilem anebo i rockové místnosti s kytarami a bubny.

Po čem tedy zaměstnanci na pracovišti touží? K prioritám zaměstnanců patří v prvé řadě kantýna či restaurace, kterou chce mít v dosahu kanceláře 88 % respondentů zmíněného průzkumu. Důležité je pro ně i bezplatné a kvalitní připojení Wi-Fi (86 %) a zahrada nebo terasa (71 %). Protože až 84 % svého pracovního času tráví zaměstnanci center podnikových služeb u vlastního pracovního stolu, je pro ně důležitý pohodlný kancelářský nábytek, dostatek světla, kvalitní klimatizace a možnost otevřít si okno, což v moderních kancelářských objektech nebývá vždy samozřejmé. S úrovní komfortu svého pracovního místa je v tuto chvíli spokojeno 60 % respondentů. Je tedy vidět, že i v oboru, který kultivaci pracovního prostředí považuje za svou prioritu, existuje jistý potenciál ke zlepšení. A to například i co se prostředí vhodného k soustředění týče. „Možnost koncentrovat se považuje za důležitou 93 % respondentů, ovšem jen 37 % je spokojeno se současným stavem. Jde o aspekt, kterému nyní firmy věnují značnou pozornost. Takzvaný openspace se proto postupně transformuje a dělí na menší zóny určené pro individuální práci, setkávání a spolupráci týmů, relaxaci, schůzky či telefonování,“ dodává Jonathan Appleton a jako inspirativní příklad uvádí nedávno oceněný projekt nových kanceláří společnost Johnson & Johnson.

Inovativní pracovní prostředí v Johnson & Johnson oceněno diamantem

České zastoupení tohoto výrobce farmaceutických, kosmetických a zdravotnických produktů přestěhovalo začátkem letošního roku více než 1200 zaměstnanců ze tří lokalit do jediného sídla v pražských Jinonicích. „Naším cílem nebylo pouze sestěhovat naše lidi pod jednu střechu, ale především vytvořit prostředí, ve kterém se budou cítit komfortně a které je bude inspirovat a podnítí jejich energii a kreativitu,“ popisuje David Mansfeld, ředitel Johnson & Johnson Global Services, s tím, že kanceláře jsou z tohoto důvodu vybavené pohodlným ergonomickým nábytkem a kromě samotných pracovních míst jsou zaměstnancům k dispozici i prostorné kuchyňky, designově zařízené relaxační prostory či moderními technologiemi vybavené zasedací a konferenční místnosti. Johnson & Johnson ve svém sídle neopomíjí ani podporu zdravého životního stylu. V místní restauraci proto nabízí vyvážené výživové menu a s cílem eliminovat stres na pracovišti zřídil i meditační prostory a velké fitness centrum. Zaměstnanci se v průběhu dne mohou odreagovat i na prostorné terase s výhledem na Prahu.

Jedním z cílů celého projektu bylo inspirovat zaměstnance, aby spolupracovali, zapojili svou kreativitu a sdíleli své nápady. „Chtěli jsme, aby podoba a vybavení nových kanceláří vycházely přímo z představ a potřeb našich lidí, a proto jsme je zapojili do celého procesu tvorby nového sídla,“ vysvětluje David Mansfeld s tím, že otevřená komunikace v rámci týmu byla klíčovým faktorem úspěchu. „Přestěhováním ovšem projekt nekončí, naopak, naši lidé se mohou i nadále podílet na inovacích a prostřednictvím nových platforem představovat své nápady a projekty, z nichž mnohé se postupně realizují. Mám radost, že úsilí nás všech je korunováno úspěchem, a to jak v podobě ocenění ABSL Diamonds, tak – a to především – rostoucí spokojeností našich lidí,“ dodává na závěr David Mansfeld.

Více o projektu Waltrovka v pražských Jinonicích naleznete na https://www.archiweb.cz/n/press/waltrovka.

Zdroj: Tisková zpráva ABSL

 

 

Globalizace končí. Co dál? Na to odpověděl ekonom Marek Pavlík

Globalizace končí. Co dál? Na to odpověděl ekonom marek pavlíkSvět se změnil a globalizace končí. Na to, jak vnímají tyto  skutečnosti ekonomové, jsme se postupně zeptali tří ekonomů. Přečtete si, jak na čtyři otázky odpověděl jako třetí  Ing. marek pavlík, PhD, ředitel strategie společnosti Triton.

Ekonom marek pavlík
28. prosince 2018 – 09:44
 
Svět se změnil a globalizace končí. To leckteří ekonomové připouštějí. Rostoucí potenciál velkých měst, tvářících se, že jsou schopné uživit stále větší a větší počet obyvatel, je u konce.
 
Nejlépe to dokazuje skutečnost, že bydlení a život v nich je nedostupný pro běžné lidi, kteří se nechtějí dlouhodobě zadlužovat a žít na hraně takzvaným křehkým způsobem života. Musí brát ohled na skutečnost, že pracovních míst i ve velkých městech ubývá. Tedy špičkových, odborných a specializovaných míst. Nekvalifikovaných zaměstnání se naopak nedostává. V důsledku rychlé a efektivní proměny způsobu života v období, kdy Česl¨ko ani Slovensko nedisponují dostatečně velkým vlastním kapitálem a obě republiky zastavěly montovny. Podniky, jaké vybudovali například Tomáš a Jan A. Baťa, se v současnosti stávají spíše pohádkou. A v této situaci přemýšlíme o konceptech tzv. chytrých měst. Bohužel ne všichni si dovedou představit, co je to vlastně tzv. „Smart City“, což je jen světově uznávaný anglický termín pro již jmenovaný český překlad. Ještě méně lidí dovede stvořit alespoň primitivní koncept a je bláhové v této situaci mluvit o jeho realizaci. Konečně, umíte si představit, cituji z jednoho nadšeného letáku: „Ideální město šťastných lidí, které je energeticky a potravinově soběstačné, navíc bez obalů a odpadů?“Bratři Baťové tvrdili, že nejvznešenějším úkolem vedoucích osob země i států je probudit a uvolnit životní síly obyvatelstva a řídit tyto síly tak, aby pomáhaly sobě i státu k blahobytu. Jediným prostředkem, jak dojít k tomuto cíli, je nechat lidi i města žít z vlastních prostředků. Ze vzájemné konkurence se vybudují silné a schopné svazky, které skýtají znamenitou existenci.


 

   Jak říká  ekonom Ing. marek pavlík, PhD


V současné době jsme zahlcení zahraničními montovnami, které navíc dostávají nepřiměřené dotace na úkor domácího průmyslu a tím i kapitálu.

“Samosprávné celky tedy obce by se podle mého názoru měly snažit umět příjemně „připoutat“ občana k dění v obci, starat se o místní genius loci, aby její občané mohli být hrdí na svoji domovinu.
Také musí nabízet dostatečné vyžití pro rodiny s dětmi, starat se dobrou dopravu za prací, smysluplné místní úřady, zdravotnická zařízení apod. Obec by také měla umět udržet a přilákat malé a střední podnikatele, nabídnout přijatelné podmínky pro bydlení, což znamená cenově dostupné byty nebo stavební parcely. To vše lze vytvořit, pokud má aktivního starostu a vedení obce, které umí lobovat. Pokud jsou to „srdcaři“, kteří výkon své pozice vnímají jako poslání, mají úspěch téměř zaručený. Navíc, pokud dovedou vysvětlit svým občanům, proč mají obec, ve které je fajn se svou rodinou zůstávat a kvalitně žít.

Existuje podle vás možnost, že v případě státní či světové krize se lze negativním následkům současné ekonomické situace vyhnout rozvojem tzv. lokální ekonomiky? Tedy podobně, jak to v minulém století prováděli bratři Baťové ve Zlíně?
“V poslední době se stále více hovoří o potřebě rozvoje místního podnikání. Položme si otázku, proč tomu tak je?  Je potřeba udržet lidi na venkově, aby masově neodcházeli do velkých měst za prací. Právě lokální malí a střední podnikatelé dokážou udržet při „životě“ region, aby se nevybydloval a aby na vesnicích zůstaly taková nezbytná zařízení, jako jsou například obchod a restaurace. Bez nich totiž upadá i společenský život obce. Bohužel však aktuální fakta nepřejí lokální ekonomice. V ČR například ubývá počet vesnic do 2000 obyvatel a v obcích do 500 obyvatel je průměrně o 4% vyšší nezaměstnanost než na větších vesnicích. Objem ekonomiky v domácím vlastnictví v reálných hodnotách od roku 1995 nezaznamenal prakticky žádný růst (na rozdíl od aktiv v zahraničním vlastnictví, které vzrostly sedmkrát). Odliv výnosů firem z ČR je nejméně dvakrát vyšší, než by odpovídalo ekonomickým podmínkám v Česku. Čím se tedy vyznačuje dobře fungující region? Nepochybně a zejména tím, že se v něm daří středním a malým regionálním firmám, drobným podnikatelům a živnostníkům, kteří dovedou vzájemně rozvíjet svůj „byznys“ a nacházejí k tomu potřebnou podporu u místních autorit. V tomto smyslu můžeme hovořit o „lokální ekonomice“, místním živém systému, v němž místní preferují v místě a regionu dostupné produkty a služby.”

Lidé po celém světě, nejen podle Billa McKibbena, začínají vědomě znovu budovat své obce jako funkční hospodářské celky jako prevenci proti hospodářským a měnovým výkyvům. Je tato cesta, kde se komunita spoléhá sama na sebe, vůbec schůdná?

“Vize soběstačného regionu je přitom tím správným základem, když například krajští úředníci rozhodují o tom, kam by měly směřovat městské investice a co by mělo být prioritami v rozpočtu samospráv. Vize regionu, tedy představa o možné budoucí prosperitě, je dobrým cvičením ze způsobilosti (odborné i etické) těch, kteří region vedou. Vize regionu bohužel obvykle přesahuje délku jednoho volebního období a je dokumentem, který se nedá po každých volbách měnit. Je naopak vytyčenou linií pro nové zastupitele, radní a úředníky.  Dobře postavená vize regionu je charakteristická splněním tří nároků.
Zaprvé je lákavá pro ty, kteří mají zájem na rozvoji regionu. Dnešním manažerským slangem řečeno, je lákavá pro stakeholdery regionu, ať už jde o jeho obyvatele, o firmy, které v regionu sídlí, platí daně a využívají infrastruktury a služeb úřednického aparátu, nebo instituce, které jsou v regionu doma. Do výpočtu je možné zahrnout i partnery, s nimiž město spolupracuje, ať už jsou jimi investoři, orgány veřejné správy, zahraniční partneři a podobně.
Za druhé je postavená ekonomicky aktivně. To znamená, že pamatuje na nezbytnost generovat bohatství regionu. Jen bohaté regiony mají pod kontrolou zdroje svého růstu a jsou prostředím, které přitahuje. Dotace, tedy rakovina, která k nám přišla z evropských fondů, je příčina současného tristního stavu, kdy stačí natáhnout ruku, šikovně čerpat a obratně dokládat. Navíc je toto jednání považováno za žádoucí a chvályhodné. Nejen města, ale i země jsou hodnocené podle toho, jak důkladně dojí evropské fondy! Přitom postarat se o zdroje svého bohatství a schopnost správně tyto vlastní zdroje investovat byla vždycky vizitkou, měřítkem a chloubou prozíravých otců měst.
Za třetí je to posílení tzv. brand regionu. Každý dlouhodobě prosperující region má svou značku, svou odlišnost, svou konkurenční výhodu. Dokáže jasně sdělit, čím je charakteristický, unikátní a lákavý.”

Globalizace končí. Co dál? Na to odpověděla ekonomka Švihlíková

Autor výstupu: Antonín Karoch, Prvnizpravy.cz

svihlikova newSvět se změnil a globalizace končí. Na to, jak vnímají tyto  skutečnosti ekonomové, jsme se postupně zeptali tří ekonomů. Přečtete si, jak na čtyři otázky odpověděla jako druhá ekonomka Doc. Ing. Ilona Švihlíková, Phd.

20. prosince 2018 – 09:40
 
Svět se změnil a globalizace končí. To leckteří ekonomové připouštějí. Rostoucí potenciál velkých měst, tvářících se, že jsou schopné uživit stále větší a větší počet obyvatel, je u konce.
 
Nejlépe to dokazuje skutečnost, že bydlení a život v nich je nedostupný pro běžné lidi, kteří se nechtějí dlouhodobě zadlužovat a žít na hraně takzvaným křehkým způsobem života. Musí brát ohled na skutečnost, že pracovních míst i ve velkých městech ubývá. Tedy špičkových, odborných a specializovaných míst. Nekvalifikovaných zaměstnání se naopak nedostává. V důsledku rychlé a efektivní proměny způsobu života v období, kdy Česl¨ko ani Slovensko nedisponují dostatečně velkým vlastním kapitálem a obě republiky zastavěly montovny. Podniky, jaké vybudovali například Tomáš a Jan A. Baťa, se v současnosti stávají spíše pohádkou. A v této situaci přemýšlíme o konceptech tzv. chytrých měst. Bohužel ne všichni si dovedou představit, co je to vlastně tzv. „Smart City“, což je jen světově uznávaný anglický termín pro již jmenovaný český překlad. Ještě méně lidí dovede stvořit alespoň primitivní koncept a je bláhové v této situaci mluvit o jeho realizaci. Konečně, umíte si představit, cituji z jednoho nadšeného letáku: „Ideální město šťastných lidí, které je energeticky a potravinově soběstačné, navíc bez obalů a odpadů“?Bratři Baťové tvrdili, že nejvznešenějším úkolem vedoucích osob země i států je probudit a uvolnit životní síly obyvatelstva a řídit tyto síly tak, aby pomáhaly sobě i státu k blahobytu. Jediným prostředkem, jak dojít k tomuto cíli, je nechat lidi i města žít z vlastních prostředků. Ze vzájemné konkurence se vybudují silné a schopné svazky, které skýtají znamenitou existenci.

 

   Jak říká  ekonomka Doc. Ing. Ilona Švihlíková, Phd.


V současné době jsme zahlcení zahraničními montovnami, které navíc dostávají nepřiměřené dotace na úkor domácího průmyslu a tím i kapitálu.
“Česká republika patří k zemím, které jsou velmi silně globalizované v obchodě i finančních tocích. Když se podíváme na strukturu české ekonomiky, která jen tak mimochodem, není moc česká, vidíme, že je velice nevyvážená. Z hlediska přidané hodnoty jsme na nižší střední úrovni, což neumožňuje trvalé zvyšování životního standardu (konvergenci). Přepracovací charakter ekonomiky, o němž psal Český statistický úřad, navíc znamená, že o ekonomickém směřování ČR se rozhoduje v zahraničních mateřských firmách. Ekonomika je příliš koncentrovaná na určité trhy (EU, Německo), sektory (automobilový průmysl) a fungování několika velkých firem. Lokální ekonomiku přitom bohužel vnímáme jako takovou Popelku. Jenže, podíváme-li se na mezinárodní vývoj v trendech, pak vidíme, že globalizace je nejspíš za svým vrcholem. Také rozvoj moderních technologií směřuje k lokalizaci. Lokální ekonomika možná nedodá ona skvělá čísla HDP, ale zato spolu s vhodnými ekonomickými strukturami, které já vidím především v ekonomické participaci (družstva, podniky s účastí zaměstnanců), ekonomiku i společnost „drží“ a stabilizuje. Podpora lokální ekonomiky navíc může přispět ke změně našeho zcela nedůstojného „modelu“ začlenění do mezinárodní spolupráce na základě láce a blízkosti Německu. Koloniální postavení ČR má samozřejmě své politické implikace. Generuje často „elity“, které mají zájem na tom, aby tento status quo pokračoval.

Myslíte si, že současnou relativně vysokou životní úroveň v porovnání s dobou nedávno minulou má na kontě rozvoj průmyslu a služeb, popřípadě podnikání jako takové nebo neustálé zadlužování?

“Otázka je, čí úroveň myslíte. Obecně zásadní roli hrají technologie, které přispívají k rostoucí produktivitě práce. Ta zase přináší další výzvy a úkoly, které jsou nyní obzvláště aktuální. Je to například otázka zaměstnanosti v éře automatizace. Zadlužování je totiž pro vyspělé země typické jako „pohon“ od 70. let, kdy význam úvěrů v ekonomice silně roste. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, je „přebití“ kupní síly, která trpí stále horší pozicí práce (mezd) vůči kapitálu (zisku). Zadlužování, a také tvorba nových finančních produktů (financializace), jde s tímto fenoménem ruku v ruce.

U měření životní úrovně je potřeba být opatrný. HDP na hlavu není vždy ten nejlepší ukazatel, protože tvrdě průměruje a pohled z hlavního města deformuje rovněž. Nezapomínejme, že životní úroveň nemusí být nutně jen kategorií příjmů. Svou roli hrají i výdaje, například na bydlení! Pojem „životní úroveň“ je trochu širší. Souvisí také se spokojeností, bezpečím, právní jistotou atd.”

Existuje podle vás možnost, že v případě státní či světové krize se lze negativním následkům současné ekonomické situace vyhnout rozvojem tzv. lokální ekonomiky? Tedy podobně, jak to v minulém století prováděli bratři Baťové ve Zlíně?

“Nevím, jestli lze přímo používat historické analogie, ale význam lokálna vystupuje na povrch stále silněji. Naposledy jsem zaznamenala článek ve Financial Times od komentátorky Gillian Tettové, která publikuje rozhovory se šéfy významných amerických firem. Hovoří o lokalizaci či regionalizaci, tedy pokusu o návrat továren z asijských oblastí zpět do USA. Právě kvůli moderním technologiím. Automatizace zkrátka ten cyklus, v němž se jedna věc vyrábí na čtyřech kontinentech, narušuje. A nový fenomén, 3D tisk, dále přispěje k individualizaci potřeb. Takže nejde jen o reakci na zlé časy. Už dávno víme, že právě lokální struktury jsou vůči krizím odolné, ale jde i o celkový pohyb v rámci světové ekonomiky. Lokální ekonomika navíc plní i svou sociální, stabilizační funkci. Obrovské regionální nerovnováhy mají své politické dopady. Stačí se podívat na hlasování o Brexitu. Propojení lokálních struktur od obcí po malé a střední firmy až třeba po místní univerzity má v sobě obrovský, u nás dosud nevyužitý potenciál. Když se peníze udrží v místě, udrží se v místě i lidé.”

Lidé po celém světě, nejen podle Billa McKibbena, začínají vědomě znovu budovat své obce jako funkční hospodářské celky jako prevenci proti hospodářským a měnovým výkyvům. Je tato cesta, kde se komunita spoléhá sama na sebe, vůbec schůdná?

“Výhody větší lokalizace, které se projevují také jako větší místní propojenost, jsou zřejmé a užitečné. Ať už mluvíme o oblasti ekologie (uzavření cyklu produkce a spotřeby nebo využití místních obnovitelných zdrojů), nebo jen oddalování tlaku na univerzalitu potravin či místních výrobků. Fungující lokální ekonomika může nabídnout místní udržitelnost, větší odolnost vůči krizím i stabilnější pracovní místa. Zvyšuje také možnost aktivního místního působení, rozhodování a výsledky jsou blíž k občanovi. Zkrátka jsou tu lepší možnosti spolupráce. Já sama patřím k zastáncům ekonomické participace, tedy formy vlastnictví, jako jsou například družstva nebo podniky, řízené zaměstnanci. Považuji je za důležitou formu lokálních aktivit. Ale na druhou stranu je potřeba říci, že cílem by nemělo být budování něčeho jako „The Village.“ Stále budeme součástí globálního světa, z toho nelze utéct. Lokální ekonomika by ale mohla vybalancovat nerovnováhy, vyvolané globálními ekonomickými toky.”

 

Globalizace končí. Co dál? Jako první odpověděl ekonom Adrian Podskľan

Autor výstupu: Antonín Karoch, Prvnizpravy.cz

AAPSvět se změnil a globalizace končí. Na to, jak vnímají tyto  skutečnosti ekonomové, jsme se postupně zeptali tří ekonomů. Přečtete si, jak na čtyři otázky odpověděl jako první  propagátor odkazu bratří Baťů a ekonom  Ing. Adrián Podskľan, Ph.D.

19. prosince 2018 – 14:21
 
Svět se změnil a globalizace končí. To leckteří ekonomové připouštějí. Rostoucí potenciál velkých měst, tvářících se, že jsou schopné uživit stále větší a větší počet obyvatel, je u konce.
 
Nejlépe to dokazuje skutečnost, že bydlení a život v nich je nedostupný pro běžné lidi, kteří se nechtějí dlouhodobě zadlužovat a žít na hraně takzvaným křehkým způsobem života. Musí brát ohled na skutečnost, že pracovních míst i ve velkých městech ubývá. Tedy špičkových, odborných a specializovaných míst. Nekvalifikovaných zaměstnání se naopak nedostává. V důsledku rychlé a efektivní proměny způsobu života v období, kdy Česl¨ko ani Slovensko nedisponují dostatečně velkým vlastním kapitálem a obě republiky zastavěly montovny. Podniky, jaké vybudovali například Tomáš a Jan A. Baťa, se v současnosti stávají spíše pohádkou. A v této situaci přemýšlíme o konceptech tzv. chytrých měst. Bohužel ne všichni si dovedou představit, co je to vlastně tzv. „Smart City“, což je jen světově uznávaný anglický termín pro již jmenovaný český překlad. Ještě méně lidí dovede stvořit alespoň primitivní koncept a je bláhové v této situaci mluvit o jeho realizaci. Konečně, umíte si představit, cituji z jednoho nadšeného letáku: „Ideální město šťastných lidí, které je energeticky a potravinově soběstačné, navíc bez obalů a odpadů“?Bratři Baťové tvrdili, že nejvznešenějším úkolem vedoucích osob země i států je probudit a uvolnit životní síly obyvatelstva a řídit tyto síly tak, aby pomáhaly sobě i státu k blahobytu. Jediným prostředkem, jak dojít k tomuto cíli, je nechat lidi i města žít z vlastních prostředků. Ze vzájemné konkurence se vybudují silné a schopné svazky, které skýtají znamenitou existenci.

    

     Jak říká  propagátor odkazu bratří Baťů a ekonom  Ing. Adrián Podskľan, Ph.D.


V současné době jsme zahlcení zahraničními montovnami, které navíc dostávají nepřiměřené dotace na úkor domácího průmyslu a tím i kapitálu.
 
“Podle informací, zveřejněných na svobodném monitoru, je v Česku 70 tisíc bezdomovců a 1 milión lidí ohrožených příjmovou chudobou. „Česká“ ekonomika patří od dubna 2017 mezi rozvojové země, protože HNP je dlouhodobě nižší než HDP. To není nic pozitivního, neboť vycházíme ze skutečnosti, že Česko, a mimo jiné také Slovensko nemá kontrolu nad vlastní ekonomikou, která nám však vlastně nepatří. My jsme jen subdodavatelé nadnárodních firem v našem případě velmi často z Německa, ale nejen z něj. Podle George Friedmana právě Německo během patnácti let zlikvidovalo konkurenci v celé eurozóně a stalo se od svého sjednocení exportní velmocí s nejvyšším přebytkem. Z toho vyplývá, že obyvatelé Německa se zřejmě mají po ekonomické stránce nejlépe v celé historii a my k tomu přispíváme svou levnou prací. Podle The Bloomberg Innovation Index na druhé straně Česko a ani Slovensko prý nepatří mezi pokrokové země, což značí, že při zohlednění skutečnosti, že nejvíce kvalifikovaných pracovních míst v důsledku nejrůznějších vlivů ubývá rychleji, než vznikají nová. Naše hospodářství nemáme pod kontrolou. Proto nejspíše nečeká obyvatele Čech ani Slovenska pozitivní budoucnost nejen po ekonomické stránce. Zůstává nám jen naděje, že se jednou probudíme a na troskách velkoskladů a montoven naskočíme na vlastní národní cestu podle příkladu bratří Baťů a jejich spolupracovníků. Žijeme v době nejistoty a stagnace, což asi bude na příštích 50 let asi normální. Asi se nepovede uvést do praxe názor, že nejvznešenějším úkolem vedoucích osob zemí i států je probudit a uvolnit životní síly obyvatelstva a řídit je tak, aby pomáhaly sobě i státu k blahobytu. Přitom by to nemělo být tak obtížné. Stačí nechat žít tyto samosprávné celky z vlastních prostředků. Například jen tím, že bychom zrušili různé nástroje, které vytvářejí silnou závislost obcí a měst na státu. Míním tím dotace a investiční stimuly. Následně je nutné snížit daně a různé zbytečné administrativní povinnosti pro podnikatele. Teprve následně můžeme doufat, že se tu uchytí nové technologie, které se budou podílet na vytváření a rozvoji sítí malých, flexibilních a technologicky agilních podniků. Navíc regionálně pojatých a lokálně rozvíjených. Tyto podniky doufám nebudou neodvozovat své úspěchy z cizího finančního kapitálu, ale z vlastních znalostí, schopností, inovací, adaptibility, pružnosti a podnikavosti místních obyvatel. Vytvářet konkurenční výhody ČR a SR mohou jen organizace s individuální a lokální adaptibilní schopností a vlastním kapitálem. Ne masová výroba „námezdních nádeníků“.” 
Myslíte si, že současnou relativně vysokou životní úroveň v porovnání s dobou nedávno minulou má na kontě rozvoj průmyslu a služeb, popřípadě podnikání jako takové nebo neustálé zadlužování? 
“Nevím, u kterých lidí a jakou vysokou životní úroveň máte na mysli, protože já osobně nesouhlasím s tím, že by většina obyvatel Česka a Slovenska měla vysokou životní úroveň.Navíc životní úroveň a kvalita života nezávisí pouze na ekonomice. Vezměte v potaz například takovou krajinu Bhután, kde žijí nejšťastnější lidé na světě a místo hrubého domácího produktu (HDP) měří hrubé domácí štěstí. Z ekonomické stránky je nárůst životní úrovně těch šťastnějších lidí v ČR a SR hlavně dílem zadlužování. V oblasti podnikání je to díky nespravedlivému přerozdělování zdrojů a různým státním intervencím s krátkodobým efektem ještě horší. Bohužel místo rozvoje služeb a digitalizace jsme se intenzívně zabývali rozvojem montoven automobilového průmyslu a katapultovali se tak mezi rozvojové země, o jejichž osudu se rozhoduje jinde. Nejlépe to dokazuje studie „Analýza odlivu zisků“, kterou zpracoval Úřad vlády České republiky. Závislost specializace Česka a Slovenska na automobilový průmysl hrozí osud Detroitu.” 
Existuje podle vás možnost, že v případě státní či světové krize se lze negativním následkům současné ekonomické situace vyhnout rozvojem tzv. lokální ekonomiky? Tedy podobně, jak to v minulém století prováděli bratři Baťové ve Zlíně? 
“Obnova masívního podnikatelství á la Baťa a lokálně regionální použití nových technologií, jako jsou 3D tisk, robotika, automatizace a další nástroje zvyšování produktivity pracovní síly v autonomních lokalitách jsou podle mého názoru správnou cestou pro každou rozumně řízenou ekonomiku, ať už se jedná o stát nebo región. Inspirovat se můžeme například od Švýcarska, Holandska, Nové Anglie, Jižní Koreji nebo Singapuru. Dobře to vystihl čínský premiér Keqiang Li, jenž poznamenal, že nechce řešit nové problémy stejnými myšlenkovými procesy, které k problémům samým vedly. Na podporu lokální ekonomiky můžeme využívat jeden z důležitých nástrojů, jakou je lokální měna. Lokální měna nefunguje v rámci omezeného území samostatně, ale doplňuje národní měnu. Každý si může vybrat, jestli uskuteční platbu v národní měně nebo lokální. U nás je to těžko představitelné, i když na podobném principu u nás fungují stravenky. Ty však mají celorepublikovou platnost a jejich smyslem jsou zaměstnanecké benefity. Že bychom využívali alternativní měny, ke kterým mimochodem patří i tradiční zlato nebo elektronická měna Bitcoin, je krajně nepravděpodobné. Sice se s nimi obchoduje celosvětově, ale k podpoře lokální ekonomiky nejsou použitelné. Přesto se i u nás čas od času objevují pokusy, kdy si vzájemně obyvatelé vesnic platí mimotržně směnkami s nabídkou služeb a naturálií. Pravda, ministerstvo financí to nerado vidí a nikdo dosud nevymyslel, jak v tomto ohledu vybírat populární EET.
Lidé po celém světě, nejen podle Billa McKibbena, začínají vědomě znovu budovat své obce jako funkční hospodářské celky jako prevenci proti hospodářským a měnovým výkyvům. Je tato cesta, kde se komunita spoléhá sama na sebe, vůbec schůdná?

“Podle různých statistik a zkušenosti je možné konstatovat, že v zemích západní Evropy se národní ekonomiky včetně nás potýkají nejen s pozitivy, ale i s negativními dopady globalizace. Mnohde se však tomu lidé brání mnohem aktivněji a jsou schopni synergicky spolupracovat, na rozdíl od většiny Čechů a Slováků. Ti si mnohdy ani nedovedou představit, že by se dobrovolně a aktivně stali účastní politiky, kteří by různými způsoby posillovali systémy lokálních ekonomik za účelem zvyšování konkurenceschopnosti a soběstačnosti. Neuvědomují si, že výsledkem udržení solidní životní úrovně a kupní síly je také to, že spotřebitelé nemusejí akceptovat cenu a kvalitu zboží diktovanou obchodními řetězci. Už jenom tohle jsou dostatečně pádné důvody, proč bychom se měli o lokální ekonomiku intenzivně zajímat a propagovat ji. Často se pozastavujeme nad tím, že potraviny například v německých marketech jsou výrazně kvalitnější a přitom levnější, než u nás. Je tomu tak, protože Němci prosazují lokální politiku a navíc se aktivně účastní na obhajobě svých práv, svobod a možností. Pro inspiraci mohu uvést příklad z dávné historie malého německého města Lűbecku (Podle publikace Adaptujte se od Tima Harforda), které kdysi vůdce Jindřich Lev začal po dobytí přeměňovat na nejbohatší město v severní Evropě. Použil přitom jednoduchou metodu. Ustanovil soubor pravidel, která platila pouze v Lűbecku. Budoucím občanům nabídl výsadu „velmi čestných občanských práv“, lenní pány vyhnal a nahradil je místní radou. Založil nezávislou mincovnu, která garantovala zdravou měnu, nadměrné daně zakázal a ustavil zónu volného obchodu, z níž lübečtí kupci mohli obchodovat s městy jako Münster, Magdeburg, Norimberk, a dokonce i s Vídní. Jindřich Lev pak nechal po severní Evropě rozhlásit, že obchodně zdatní imigranti budou vítaní s otevřenou náručí. Ti si pospíšili, aby této výzvy využili a přicházeli v zástupech. Lűbeck se tak stal Hongkongem své doby. Byl to tehdy náhlý a fenomenální úspěch. Sám císař Karel IV. zařadil v roce 1375 Lűbeck spolu s Římem, Pisou, Benátkami a Florencii do pěti „perel Svaté říše římské“. Vzhledem k rychlé urbanizaci světa možná přišel čas Lűbeck opět napodobit. Sice, jak upozorňuje Sebastian Mallaby, Jindřichův projekt pro Lűbeck „trochu připomíná pokus postavit nové Chicago v současném Kongu nebo Iráku.“ Přesně to, však chce nyní udělat Paul Romer. Tento americký ekonom je zakladatelem hnutí „koncesních měst“ (Charter Cities) s výsadními právy a tvrdí, že svět potřebuje zcela nová města s vlastní infrastrukturou a především s vlastními demokratickými pravidly, daňovým systémem a způsobem řízení korporací. Takováto města by se stejně jako středověký Lűbeck řídila souborem pravidel, nastavených tak, aby přitahovala ambiciózní lidi. Existuje mnoho důkazů, že koncesní města mohou v dnešním světě existovat a dobře fungovat. Jedním z nich je například Singapur, dlouhodobě úspěšný městský stát. U nás v České a Slovenské republice máme jistý nevyužitý náskok. Jde o soubor pravidel pro fungování prosperujícího města nebo obce, který rozpracoval ve svém díle J. A. Baťa se spolupracovníky s názvem „Ideální průmyslové město“. V praxi tyto teorie s úspěchem vyzkoušel nejenom ve Zlíně, ale i na Slovensku či v Brazílii. Stačí začít budovat, tvořit a nevymlouvat se.”

Privatizace vodárenství byl akt národohospodářské stupidity

Autor výstupu: Antonín Karoch, Prvnizpravy.cz ve spolupráci s Českou asociaci publicistů a novinářů cestovního ruchu

svihlikova(9)Ve světové i naší ekonomice se znovu a postupně obnovují problémy, které vedly k relativně nedávné světové krizi a z ní pramenící recesi. Žijeme si podle novinových zpráv a tvrzení politiků snad nejlépe v historii, ale na druhé straně se nám na tomto tvrzení něco nezdá.

Někteří odborníci poukazují na fakt, že produktivita práce u nás stagnuje, v mnoha oborech, včetně vědy upadáme, ceny nemovitostí rostou do závratných výšin, a přesto se nestaví. Bývalý ministr průmyslu označuje živnostníky za parazity, předseda senátu jim chce zdvojnásobit daně a bývalý ministr financí je likviduje, jak může. Přesto se nám vše zdá normální. Co by vlastně měli vítězové budoucích voleb v České republice udělat, aby tento nijak zvláště příznivý stav alespoň trochu zvrátili? Na tyto a další otázky jsme se zeptali ekonomky Ilony Švihlíkové a konzultanta a manažera se specializaci na adaptivní organizaci Adriána Podskľana.

V současné době je veřejnost bombardovaná názory, že se všeobecně obyvatelé Česka mají nejlépe v celé historii a nejspíše to tak zůstane. Na druhé straně mnoho ekonomů zastává názor, že jde o tanec na palubě Titaniku. Za současnou skutečnost budeme v blízké budoucnosti muset tvrdě zaplatit. Jaký scénář vidíte jako nejpravděpodobnější?

Ilona Švihlíková: “Já si na výroky typu „žijeme v nejlepším z možných světů“ apod. dávám pozor, protože to nemá moc co dělat s analýzou, ale spíš s propagandou. Je pravda, že současná konjunkturní situace je příznivá. Vidíme to i na trhu práce, vidíme to na mzdách, na počtu volných pracovních míst atd. Samozřejmě, že každá konjunktura, i ta v EU, která dnes probíhá, jednoho dnes skončí. Kvůli tomu nemusíme hned načrtávat katastrofické scénáře, i když, pravda, ty vždy vyvolají zájem publika. Spíše jde o to, že se nám ve světové ekonomice znovu kupí, resp. se znovu obnovily, problémy, které vedly k Velké recesi a že samotná Česká republika by měla tento pozitivní čas využít pro stále častěji zmiňovanou změnu svého hospodářského modelu. A s tím placením – on je hodně problém, kdo to nakonec zaplatí. Velmi často, spíše téměř vždy, neplatí ten, kdo se o krizi přičinil, či ji přímo způsobil, ale běžní občané. Což jen tak mimochodem dál podrývá legitimitu systému.”

Adrián Podskľan: “Podle informací zveřejněných na svobodném monitoru je v Česku již 70 tisíc bezdomovců a 1 milión lidí ohrožených příjmovou chudobou. „Česká“ ekonomika patří od dubna 2017 mezi rozvojové země, protože HNP je dlouhodobě nižší než HDP, což není nic pozitivního a vychází to ze skutečnosti, že „Česko“, ale mimo jiné také „Slovensko“, nemá kontrolu nad ekonomikou. Ta nám totiž, jak říká světový ekonom prof. Milan Zelený, už dávno nepatří. Stali jsme se jen subdodavateli a montovnami pro zahraniční podniky a podnikatele. V případě Česka fakticky kolonií Německa. Tedy země, která podle ekonoma George Friedmana během patnácti let zlikvidovala konkurenci v celé Eurozóně. Z toho vyplývá, že nikoliv my, ale právě obyvatelé Německa se zřejmě mají po ekonomické stránce nejlépe v celé historii. Mnoho našich občanů jim k tomu přispívá svou levnou prací. Osobně tedy v žádném případě nemohu souhlasit s tvrzením, že se obyvatelé Česka a Slovenska mají nejlépe v celé historii. Navíc podle The Bloomberg Innovation Index, Česko a ani Slovensko nepatří mezi pokrokové země. To znamená, že při zohlednění skutečnosti, že pracovních míst v důsledku modernizace, digitalizace a robotizace ubývá rychleji, než jich nově vzniká. Když k tomu připočteme, že naši ekonomiku nemáme pod kontrolou, nečeká obyvatele Čech ani Slovenska po ekonomické stránce pozitivní budoucnost vzdor současnému nedostatku pracovních sil. Zůstává nám jen malá naděje, že se probudíme a naskočíme na vlastní cestu k národnímu bohatství. Příklady známe. Bratři Baťové a jejich spolupracovníci to kdysi dokázali. Žijeme prostě v nejistotě a stagnace se nejspíše stala na příštích 50 let normální.”

Myslíte si, že současnou relativně vysokou životní úroveň v porovnání s dobou nedávno minulou má na kontě rozvoj průmyslu a služeb, podnikání jako takové nebo neustálé zadlužování?

Ilona Švihlíková: “Otázka je, čí úroveň myslíte. Obecně zásadní roli hrají technologie, které přispívají k rostoucí produktivitě práce. Ta zase přináší další výzvy a úkoly, které jsou nyní obzvláště aktuální. Vezměme například otázku zaměstnanosti v éře automatizace. Zadlužování je pro vyspělé země typické jako „pohon“ od 70. let, kdy význam úvěrů v ekonomice silně roste. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, je „přebití“ kupní síly, která trpí stále horší pozicí práce (mezd) vůči kapitálu (zisku). Zadlužování a také tvorba nových finančních produktů (financializace) jde s tímto fenoménem ruku v ruce. Při měření životní úrovně je potřeba být opatrný. HDP na hlavu není vždy ten nejlepší ukazatel, protože tvrdě průměruje a pohled z hlavního města deformuje rovněž. Nezapomínejme, že životní úroveň nemusí ukazovat nutně jen kategorie příjmů. Svou roli hrají i rostoucí výdaje, například na bydlení. Přistupují k tomu také další faktory, které souvisejí se spokojeností, bezpečím, právní jistotou atd.”

Adrián Podskľan: “Nevím jakou vysokou životní úroveň a u koho máte na mysli, protože já osobně nesouhlasím s tím, že by většina obyvatel Česka a Slovenska měla vysokou životní úroveň. Navíc životní úroveň a kvalita života nezávisí pouze na ekonomice. Vezměte v potaz například takovou zemi, jako je Bhután, kde žijí údajně nejšťastnější lidé na světě. Tam však měří místo HDP hrubé domácí štěstí. Jinak z pohledu ekonomické stránky je nárůst životní úrovně těch šťastnějších lidí v ČR a SR hlavně dílem zadlužování, nespravedlivého přerozdělování zdrojů a různých státních intervencí s krátkodobým efektem pro běžné občany. Bohužel místo rozvoje služeb a digitalizace jsme se v ČR a SR intenzívně zabývali rozvojem automobilového průmyslu a katapultovali se tak mezi rozvojové krajiny, o jejichž osudu rozhodují jinde. Nejlépe to dokazuje „Analýza odlivu zisků“, kterou zpracoval Úřad vlády České republiky. Závislost Česka a Slovenska na automobilech, mi asociuje události, které se staly ve Finsku po pádu Nokie a v USA po likvidaci automobilek v Detroitu.”

Existuje podle vás možnost, že v případě státní či světové krize se lze negativním následkům tohoto relativně pravidelného ekonomicko-společenského jevu vyhnout rozvojem tzv. lokální ekonomiky? Tedy podobně, jak to v minulém století prováděli bratři Baťové ve Zlíně?

Ilona Švihlíková: “Nevím, jestli lze přímo používat historické analogie, ale význam lokálna vystupuje na povrch stále silněji. Naposledy jsem zaznamenala i článek ve Financial Times, od komentátorky Gillian Tettové, která uvádí rozhovory se šéfy významných amerických firem. Hovoří o lokalizaci či regionalizaci, o návratu výrob z asijských oblastí zpět do USA právě kvůli technologiím. Automatizace zkrátka ten cyklus, v němž se jedna věc vyrábí na čtyřech kontinentech, narušuje. A 3D tisk dále přispěje k individualizaci potřeb. Takže nejde jen o reakci na zlé časy. Už dávno víme, že právě lokální struktury jsou vůči krizím odolné. Jedná se i o celkový pohyb v rámci světové ekonomiky.”

Adrián Podskľan: “Obnova masívního podnikatelství á la Baťa a lokálně regionální použití nových technologií, jako jsou 3D tisk, robotika, automatizace a další nástroje zvyšování produktivity pracovní síly v autonomních lokalitách, jsou podle mého názoru správnou cestou pro každou rozumně řízenou ekonomiku. Inspirovat se můžeme třeba od Švýcarska, Holandska, Nové Anglie, Jižní Koreje nebo Singapuru. I čínský premiér Keqiang Li dal najevo, že nechce řešit nové problémy stejnými myšlenkovými procesy, které k těm problémům vedly. Na podporu lokální ekonomiky je potřeba využívat jeden z nejdůležitějších nástrojů, jakým je lokální měna. Lokální měna nefunguje v rámci omezeného území samostatně, ale doplňuje v našem případě evropskou. Každý si může vybrat, jestli uskuteční platbu v té či oné měně. Na tomto místě bych upozornil na ještě další ceniny popřípadě alternativní měny a upozorňuji na jejich rozdíly oproti lokálním měnám. Na podobném principu u nás například fungují stravenky. Ty však mají celorepublikovou platnost a jejich smyslem je podpora pohostinství. Oproti jmenovaným jsou lokální měny zakládané cíleně s jistým úmyslem. Mezi nejznámější alternativní měny dnes patří tradiční zlato, stříbro nebo elektronická měna Bitcoin. Přestože tyto měny mají své výhody, obchoduje se s nimi celosvětově. Proto nejsou použitelné k podpoře lokální ekonomiky.”

Adrián Podskľan ví, že město šťastných lidí je bez odpadů

Podle různých, mnohdy nepřesných, statistik českou ekonomiku tvoří z 58 % zahraniční dceřiné společnosti, z 25 % státní zaměstnanci včetně vojáků, policistů a učitelů, 17 % připadá na český domácí kapitál a zbytek je šedá ekonomika. Lze z této nepřívětivé situace nějak vyváznout?

Ilona Švihlíková: “Musíme. Je to situace, která je neudržitelná a vyjadřuje nedůstojné postavení české ekonomiky v mezinárodní dělba práce. Zkusme více využívat moderní technologie i ve státní správě. Papírování a byrokratizace je u nás skutečně neuvěřitelná. Ale především, potřebujeme české ekonomické struktury! Nabízí se nám tu zkušenosti z oblasti ekonomické demokracie – družstev nebo zaměstnanecké participace. První družstvo vzniknulo u nás už v roce 1847. Pojem družstvo totiž nemá co dělat s minulým režimem. Zaměstnaneckou participaci nejen vzhledem k Baťovi nemusím asi rozvádět. To je cesta kupředu. Jen naše ekonomické struktury mohou tento současný model změnit. Z defenzivních opatření připomenu nutnost změnit, nejlépe zrušit, systém chorých investičních pobídekA také akcí, kdy nekriticky podporujeme zahraniční firmy a na sebe nemyslíme. Například privatizace vodárenství je skutečně akt neuvěřitelné národohospodářské stupidity.” 

Adrián Podskľan: “Určitě se dá, ale nejdříve musíme pochopit, že globální ekonomika není v krizi, i když má velké problémy se zadluženosti. Ale, jak říká prof. Milan Zelený, je v transformaci a kvalitativní metamorfóze. Na nelehké cestě k důstojnému postavení české ekonomiky je nutné pochopit transformační fázi, autonomizovat regiony a zbavit se centralizace politického a ekonomického rozhodování. Je třeba říct „ne“ tradičnímu myšlení v ekonomice a realizovat konkrétní akce za účelem rozvinutí silné, podnikatelské mikroekonomie (tedy ne zdiskreditované makro). Místo současného tzv. volného trhu musíme rozvíjet svobodný trh a rázně navázat na masové lokální podnikání a inovace, které prosazovali bratři Baťové. Společně s novými technologiemi je potřeba se podílet na vytváření a rozvoji sítí malých, flexibilních a technologicky agilních podniků, regionálně pojatých a lokálně rozvíjených, které neodvozují své úspěchy z evropských dotací, ale díky znalostem, schopností inovovat, adaptibilitou na potřeby trhu a podporou podnikavosti lidských bytostí. Opravdu to jde. Chce to například, aby si malé podniky v daném regionu vytvořili svou vlastní akciovou společnost, jakou je například Nordvest Forum. Ta se například ve vlastním zájmu napojila na síť podpůrných organizací (univerzity, odborové a zaměstnanecké asociace, instituce marketingu, výzkumu a vývoje apod.). Akcionáři (členové sítě) tak spolupracují na transformaci členů řetězce do adaptivních firem a organizací.”