The Blog

All Posts Tagged: J. A. Baťa

human-1375492_1280 (1)

Globalizace končí. Co dál? Jako první odpověděl ekonom Adrian Podskľan

Autor výstupu: Antonín Karoch, Prvnizpravy.cz

AAPSvět se změnil a globalizace končí. Na to, jak vnímají tyto  skutečnosti ekonomové, jsme se postupně zeptali tří ekonomů. Přečtete si, jak na čtyři otázky odpověděl jako první  propagátor odkazu bratří Baťů a ekonom  Ing. Adrián Podskľan, Ph.D.

19. prosince 2018 – 14:21
 
Svět se změnil a globalizace končí. To leckteří ekonomové připouštějí. Rostoucí potenciál velkých měst, tvářících se, že jsou schopné uživit stále větší a větší počet obyvatel, je u konce.
 
Nejlépe to dokazuje skutečnost, že bydlení a život v nich je nedostupný pro běžné lidi, kteří se nechtějí dlouhodobě zadlužovat a žít na hraně takzvaným křehkým způsobem života. Musí brát ohled na skutečnost, že pracovních míst i ve velkých městech ubývá. Tedy špičkových, odborných a specializovaných míst. Nekvalifikovaných zaměstnání se naopak nedostává. V důsledku rychlé a efektivní proměny způsobu života v období, kdy Česl¨ko ani Slovensko nedisponují dostatečně velkým vlastním kapitálem a obě republiky zastavěly montovny. Podniky, jaké vybudovali například Tomáš a Jan A. Baťa, se v současnosti stávají spíše pohádkou. A v této situaci přemýšlíme o konceptech tzv. chytrých měst. Bohužel ne všichni si dovedou představit, co je to vlastně tzv. „Smart City“, což je jen světově uznávaný anglický termín pro již jmenovaný český překlad. Ještě méně lidí dovede stvořit alespoň primitivní koncept a je bláhové v této situaci mluvit o jeho realizaci. Konečně, umíte si představit, cituji z jednoho nadšeného letáku: „Ideální město šťastných lidí, které je energeticky a potravinově soběstačné, navíc bez obalů a odpadů“?Bratři Baťové tvrdili, že nejvznešenějším úkolem vedoucích osob země i států je probudit a uvolnit životní síly obyvatelstva a řídit tyto síly tak, aby pomáhaly sobě i státu k blahobytu. Jediným prostředkem, jak dojít k tomuto cíli, je nechat lidi i města žít z vlastních prostředků. Ze vzájemné konkurence se vybudují silné a schopné svazky, které skýtají znamenitou existenci.

    

     Jak říká  propagátor odkazu bratří Baťů a ekonom  Ing. Adrián Podskľan, Ph.D.


V současné době jsme zahlcení zahraničními montovnami, které navíc dostávají nepřiměřené dotace na úkor domácího průmyslu a tím i kapitálu.
 
“Podle informací, zveřejněných na svobodném monitoru, je v Česku 70 tisíc bezdomovců a 1 milión lidí ohrožených příjmovou chudobou. „Česká“ ekonomika patří od dubna 2017 mezi rozvojové země, protože HNP je dlouhodobě nižší než HDP. To není nic pozitivního, neboť vycházíme ze skutečnosti, že Česko, a mimo jiné také Slovensko nemá kontrolu nad vlastní ekonomikou, která nám však vlastně nepatří. My jsme jen subdodavatelé nadnárodních firem v našem případě velmi často z Německa, ale nejen z něj. Podle George Friedmana právě Německo během patnácti let zlikvidovalo konkurenci v celé eurozóně a stalo se od svého sjednocení exportní velmocí s nejvyšším přebytkem. Z toho vyplývá, že obyvatelé Německa se zřejmě mají po ekonomické stránce nejlépe v celé historii a my k tomu přispíváme svou levnou prací. Podle The Bloomberg Innovation Index na druhé straně Česko a ani Slovensko prý nepatří mezi pokrokové země, což značí, že při zohlednění skutečnosti, že nejvíce kvalifikovaných pracovních míst v důsledku nejrůznějších vlivů ubývá rychleji, než vznikají nová. Naše hospodářství nemáme pod kontrolou. Proto nejspíše nečeká obyvatele Čech ani Slovenska pozitivní budoucnost nejen po ekonomické stránce. Zůstává nám jen naděje, že se jednou probudíme a na troskách velkoskladů a montoven naskočíme na vlastní národní cestu podle příkladu bratří Baťů a jejich spolupracovníků. Žijeme v době nejistoty a stagnace, což asi bude na příštích 50 let asi normální. Asi se nepovede uvést do praxe názor, že nejvznešenějším úkolem vedoucích osob zemí i států je probudit a uvolnit životní síly obyvatelstva a řídit je tak, aby pomáhaly sobě i státu k blahobytu. Přitom by to nemělo být tak obtížné. Stačí nechat žít tyto samosprávné celky z vlastních prostředků. Například jen tím, že bychom zrušili různé nástroje, které vytvářejí silnou závislost obcí a měst na státu. Míním tím dotace a investiční stimuly. Následně je nutné snížit daně a různé zbytečné administrativní povinnosti pro podnikatele. Teprve následně můžeme doufat, že se tu uchytí nové technologie, které se budou podílet na vytváření a rozvoji sítí malých, flexibilních a technologicky agilních podniků. Navíc regionálně pojatých a lokálně rozvíjených. Tyto podniky doufám nebudou neodvozovat své úspěchy z cizího finančního kapitálu, ale z vlastních znalostí, schopností, inovací, adaptibility, pružnosti a podnikavosti místních obyvatel. Vytvářet konkurenční výhody ČR a SR mohou jen organizace s individuální a lokální adaptibilní schopností a vlastním kapitálem. Ne masová výroba „námezdních nádeníků“.” 
Myslíte si, že současnou relativně vysokou životní úroveň v porovnání s dobou nedávno minulou má na kontě rozvoj průmyslu a služeb, popřípadě podnikání jako takové nebo neustálé zadlužování? 
“Nevím, u kterých lidí a jakou vysokou životní úroveň máte na mysli, protože já osobně nesouhlasím s tím, že by většina obyvatel Česka a Slovenska měla vysokou životní úroveň.Navíc životní úroveň a kvalita života nezávisí pouze na ekonomice. Vezměte v potaz například takovou krajinu Bhután, kde žijí nejšťastnější lidé na světě a místo hrubého domácího produktu (HDP) měří hrubé domácí štěstí. Z ekonomické stránky je nárůst životní úrovně těch šťastnějších lidí v ČR a SR hlavně dílem zadlužování. V oblasti podnikání je to díky nespravedlivému přerozdělování zdrojů a různým státním intervencím s krátkodobým efektem ještě horší. Bohužel místo rozvoje služeb a digitalizace jsme se intenzívně zabývali rozvojem montoven automobilového průmyslu a katapultovali se tak mezi rozvojové země, o jejichž osudu se rozhoduje jinde. Nejlépe to dokazuje studie „Analýza odlivu zisků“, kterou zpracoval Úřad vlády České republiky. Závislost specializace Česka a Slovenska na automobilový průmysl hrozí osud Detroitu.” 
Existuje podle vás možnost, že v případě státní či světové krize se lze negativním následkům současné ekonomické situace vyhnout rozvojem tzv. lokální ekonomiky? Tedy podobně, jak to v minulém století prováděli bratři Baťové ve Zlíně? 
“Obnova masívního podnikatelství á la Baťa a lokálně regionální použití nových technologií, jako jsou 3D tisk, robotika, automatizace a další nástroje zvyšování produktivity pracovní síly v autonomních lokalitách jsou podle mého názoru správnou cestou pro každou rozumně řízenou ekonomiku, ať už se jedná o stát nebo región. Inspirovat se můžeme například od Švýcarska, Holandska, Nové Anglie, Jižní Koreji nebo Singapuru. Dobře to vystihl čínský premiér Keqiang Li, jenž poznamenal, že nechce řešit nové problémy stejnými myšlenkovými procesy, které k problémům samým vedly. Na podporu lokální ekonomiky můžeme využívat jeden z důležitých nástrojů, jakou je lokální měna. Lokální měna nefunguje v rámci omezeného území samostatně, ale doplňuje národní měnu. Každý si může vybrat, jestli uskuteční platbu v národní měně nebo lokální. U nás je to těžko představitelné, i když na podobném principu u nás fungují stravenky. Ty však mají celorepublikovou platnost a jejich smyslem jsou zaměstnanecké benefity. Že bychom využívali alternativní měny, ke kterým mimochodem patří i tradiční zlato nebo elektronická měna Bitcoin, je krajně nepravděpodobné. Sice se s nimi obchoduje celosvětově, ale k podpoře lokální ekonomiky nejsou použitelné. Přesto se i u nás čas od času objevují pokusy, kdy si vzájemně obyvatelé vesnic platí mimotržně směnkami s nabídkou služeb a naturálií. Pravda, ministerstvo financí to nerado vidí a nikdo dosud nevymyslel, jak v tomto ohledu vybírat populární EET.
Lidé po celém světě, nejen podle Billa McKibbena, začínají vědomě znovu budovat své obce jako funkční hospodářské celky jako prevenci proti hospodářským a měnovým výkyvům. Je tato cesta, kde se komunita spoléhá sama na sebe, vůbec schůdná?

“Podle různých statistik a zkušenosti je možné konstatovat, že v zemích západní Evropy se národní ekonomiky včetně nás potýkají nejen s pozitivy, ale i s negativními dopady globalizace. Mnohde se však tomu lidé brání mnohem aktivněji a jsou schopni synergicky spolupracovat, na rozdíl od většiny Čechů a Slováků. Ti si mnohdy ani nedovedou představit, že by se dobrovolně a aktivně stali účastní politiky, kteří by různými způsoby posillovali systémy lokálních ekonomik za účelem zvyšování konkurenceschopnosti a soběstačnosti. Neuvědomují si, že výsledkem udržení solidní životní úrovně a kupní síly je také to, že spotřebitelé nemusejí akceptovat cenu a kvalitu zboží diktovanou obchodními řetězci. Už jenom tohle jsou dostatečně pádné důvody, proč bychom se měli o lokální ekonomiku intenzivně zajímat a propagovat ji. Často se pozastavujeme nad tím, že potraviny například v německých marketech jsou výrazně kvalitnější a přitom levnější, než u nás. Je tomu tak, protože Němci prosazují lokální politiku a navíc se aktivně účastní na obhajobě svých práv, svobod a možností. Pro inspiraci mohu uvést příklad z dávné historie malého německého města Lűbecku (Podle publikace Adaptujte se od Tima Harforda), které kdysi vůdce Jindřich Lev začal po dobytí přeměňovat na nejbohatší město v severní Evropě. Použil přitom jednoduchou metodu. Ustanovil soubor pravidel, která platila pouze v Lűbecku. Budoucím občanům nabídl výsadu „velmi čestných občanských práv“, lenní pány vyhnal a nahradil je místní radou. Založil nezávislou mincovnu, která garantovala zdravou měnu, nadměrné daně zakázal a ustavil zónu volného obchodu, z níž lübečtí kupci mohli obchodovat s městy jako Münster, Magdeburg, Norimberk, a dokonce i s Vídní. Jindřich Lev pak nechal po severní Evropě rozhlásit, že obchodně zdatní imigranti budou vítaní s otevřenou náručí. Ti si pospíšili, aby této výzvy využili a přicházeli v zástupech. Lűbeck se tak stal Hongkongem své doby. Byl to tehdy náhlý a fenomenální úspěch. Sám císař Karel IV. zařadil v roce 1375 Lűbeck spolu s Římem, Pisou, Benátkami a Florencii do pěti „perel Svaté říše římské“. Vzhledem k rychlé urbanizaci světa možná přišel čas Lűbeck opět napodobit. Sice, jak upozorňuje Sebastian Mallaby, Jindřichův projekt pro Lűbeck „trochu připomíná pokus postavit nové Chicago v současném Kongu nebo Iráku.“ Přesně to, však chce nyní udělat Paul Romer. Tento americký ekonom je zakladatelem hnutí „koncesních měst“ (Charter Cities) s výsadními právy a tvrdí, že svět potřebuje zcela nová města s vlastní infrastrukturou a především s vlastními demokratickými pravidly, daňovým systémem a způsobem řízení korporací. Takováto města by se stejně jako středověký Lűbeck řídila souborem pravidel, nastavených tak, aby přitahovala ambiciózní lidi. Existuje mnoho důkazů, že koncesní města mohou v dnešním světě existovat a dobře fungovat. Jedním z nich je například Singapur, dlouhodobě úspěšný městský stát. U nás v České a Slovenské republice máme jistý nevyužitý náskok. Jde o soubor pravidel pro fungování prosperujícího města nebo obce, který rozpracoval ve svém díle J. A. Baťa se spolupracovníky s názvem „Ideální průmyslové město“. V praxi tyto teorie s úspěchem vyzkoušel nejenom ve Zlíně, ale i na Slovensku či v Brazílii. Stačí začít budovat, tvořit a nevymlouvat se.”

Vytváření míru efektivním bojem proti chudobě

Autor: Adrián Podskľan | Zdroj: Vlastní knihovna | 15.12.2015

children-63175_640

Foto: pixabay.com

Na začátku roku 2009 papež Benedikt XVI. všem lidem na světě zaslal své přání pokoje a tímto poselstvím všechny pozval, aby se zamysleli nad tématem Vytvářet mír bojem proti chudobě. Už jeho ctihodný předchůdce Jan Pavel II. zdůraznil ve svém Poselství k oslavě Světového dne míru 1993 negativní vliv, jaký má na mír chudoba celých národů. Nouze skutečně často patří k faktorům, které způsobují vznik konfliktů, někdy i ozbrojených, anebo je vyostřují. Tyto konflikty pak tragickou chudobu ještě zhoršují. “Ve světě se ukazuje […] jako stále závažnější další hrozba pro mír” – píše Jan Pavel II. – “mnozí lidé a dokonce i celé národy dnes žijí v situaci extrémní chudoby. Rozdíl mezi bohatými a chudými je stále zjevnější i v hospodářsky rozvinutějších národech. Jedná se o problém, který proniká do svědomí lidstva, protože uvrhuje velký počet lidí do situace, jež uráží jejich vrozenou důstojnost a v důsledku toho ohrožuje autentický a harmonický rozvoj lidského společenství.

V tomto kontextu boj proti chudobě předpokládá pozornou úvahu o komplexním jevu globalizace, která v současnosti končí a nahrazuje jí jev deglobalizace. Takováto úvaha je důležitá už z metodologického hlediska, protože nabízí využití ekonomických a sociologických výzkumů o mnoha aspektech chudoby. Globalizace už navíc dosáhla svého maxima a v současné době už dochází k intenzivní deglobalizaci, tvrdil už v roce 2014 ekonom Milan Zelený.

Benedikt XVI. upozornil, že v globální perspektivě je třeba mít širokou a členitou vizi chudoby. Pokud by chudoba byla pouze materiální, pak sociální vědy, které nám pomáhají měřit tyto jevy na základě údajů především kvantitativního charakteru, by byly dostačující, aby vysvětlily její hlavní charakteristiky. Víme však, že existují i nemateriální druhy chudoby, které nejsou přímým a automatickým důsledkem hmotné nouze. Např. v bohatých a pokročilých společnostech existují jevy odsunutí na okraj společnosti, jevy vztahové, morální a duchovní chudoby; jedná se o lidi vnitřně dezorientované, kteří navzdory svému ekonomickému blahobytu prožívají obtíže různého druhu. Na jedné straně měl Benedikt XVI. na mysli to, co se nazývá mravní zaostalost a na druhé straně negativní důsledky nadměrného rozvoje. Benedikt XVI. nezapomenul ani na to, že u takzvaně “chudých” společností je ekonomický růst často brzděn kulturními překážkami, které neumožňují přiměřené využívání zdrojů. Zůstává však pravdou, že vlastním kořenem každé vynucené chudoby je nedostatek úcty k transcendentní důstojnosti lidské osoby. Když se nebere v úvahu člověk se svým integrálním povoláním a nerespektují se požadavky skutečné “humánní ekologie”, uvádějí se do chodu i perverzní síly vedoucí k chudobě.

Milan Zelený v souvislosti s probíhající deglobalizaci uvedl (zveřejněno na milan.zeleny.com):

  • Produktivita je základní hnací silou, která vedla k vyčerpání zaměstnanostního potenciálu v zemědělství, průmyslu, službách i veřejném sektoru. Následně, je to tedy produktivita, která vede též k deglobalizaci a integraci sektorů v éře relokalizace.
  • Relokalizace je kriticky závislá na růstu produktivity. Jde ovšem o produktivitu moderní, lokální, tj. založenou na individualizaci, kustomizaci a malých výrobních dávkách. Moderní technologie, jako např. aditivní výroba, modularita, 3D printing, vertikální farmy, sebemontáž, je vysoce produktivní a flexibilní právě v moderním lokalizovaném smyslu. Éra stagnující nebo klesající „čínské“ produktivity velkých dávek, masového rozsahu a hromadné výroby identických produktů již odezněla.
  • Relokalizace je tedy založena na vysoké produktivitě lokální výroby (bez zbytečných nákladů a produktivitu snižující zátěže globální logistiky), založené na vysoce produktivních technologiích a moderních globálních znalostech. Bez toho nemůže být relokalizace atraktivní.
  • Relokalizace se tedy týká regionů otevřených moderním technologiím a znalostem, ve smyslu Baťova „průmyslového města“ a „podnikatelské univerzity“. Autonomie, nezávislost a masivní podnikatelství jsou charakteristiky takových progresivních regionů.
  • Zaostalejší regiony, závislé na globálních řetězcích produkujících masové, nediferencované, drahé a netransparentní komoditní produkty – se relokalizace zúčastnit nemohou a zůstanou tedy relativně chudší a progresivně chudnoucí.

Po důkladném zamyšlení se nad úvahou pána prof. Milana Zeleného a zvážení všech argumentů pro a proti je zřejmé, že přirozená transformace ekonomiky vedoucí k deglobalizaci a relokalizaci společně s výchovou vyvážených osobností podnikatelů a manažérů patří k nejefektivnějším nástrojům při vytváření mírů přes efektivní boj proti chudobě. Nicméně na to jako bojovat proti chudobě upozorňoval už v roce 1936 velikán Ján Antonín Baťa, který řekl, že bylo-li v Evropě dvacet miliónů nezaměstnaných, bylo to proto, že scházelo milion vychovaných, vycepovaných, odvážných podnikatelů, kteří by našli způsob, jak tyto lidi zaměstnat. A nejen proto je právě příklad Tomáše a Jána Antonína Bati nejlepší ukázkou vytváření míru efektivním bojem proti chudobě.

Výjimečnost Jána Antonína Bati při vytváření míru efektivním bojem proti chudobě dokládá skutečnost, že založil po světě přes třicet měst, z toho čtyři jen v Mato Grosso, postavil most přes řeku Paraná. V Brazílii byl navržen na Nobelovu cenu míru. Namísto výrobků vyvážel “průmyslová města”, která pak výrobky produkovala přímo v lokalitě. Za pouhých 10 let (od roku 1932) dovedl firmu Baťa k nevídanému rozkvětu, vše během nejdelší a nejhlubší krize v historii lidstva. Byl otcem myšlenky “podnikatelské univerzity”, kde se lidé učí podnikat tím, že podnikají, ne že o podnikání něco čtou. Několikrát obletěl letadlem celý svět. Napsal řadu knih, mezi nimi Spolupráce a Budujme stát pro 40 milionů. Oslnil celý svět svými podnikatelskými a manažerskými praktikami, které dodnes nikdo nepřekonal.