Autor: Adrián Podskľan | Zdroj: Vlastní knihovna | 15.12.2015

children-63175_640

Foto: pixabay.com

Na začátku roku 2009 papež Benedikt XVI. všem lidem na světě zaslal své přání pokoje a tímto poselstvím všechny pozval, aby se zamysleli nad tématem Vytvářet mír bojem proti chudobě. Už jeho ctihodný předchůdce Jan Pavel II. zdůraznil ve svém Poselství k oslavě Světového dne míru 1993 negativní vliv, jaký má na mír chudoba celých národů. Nouze skutečně často patří k faktorům, které způsobují vznik konfliktů, někdy i ozbrojených, anebo je vyostřují. Tyto konflikty pak tragickou chudobu ještě zhoršují. “Ve světě se ukazuje […] jako stále závažnější další hrozba pro mír” – píše Jan Pavel II. – “mnozí lidé a dokonce i celé národy dnes žijí v situaci extrémní chudoby. Rozdíl mezi bohatými a chudými je stále zjevnější i v hospodářsky rozvinutějších národech. Jedná se o problém, který proniká do svědomí lidstva, protože uvrhuje velký počet lidí do situace, jež uráží jejich vrozenou důstojnost a v důsledku toho ohrožuje autentický a harmonický rozvoj lidského společenství.

V tomto kontextu boj proti chudobě předpokládá pozornou úvahu o komplexním jevu globalizace, která v současnosti končí a nahrazuje jí jev deglobalizace. Takováto úvaha je důležitá už z metodologického hlediska, protože nabízí využití ekonomických a sociologických výzkumů o mnoha aspektech chudoby. Globalizace už navíc dosáhla svého maxima a v současné době už dochází k intenzivní deglobalizaci, tvrdil už v roce 2014 ekonom Milan Zelený.

Benedikt XVI. upozornil, že v globální perspektivě je třeba mít širokou a členitou vizi chudoby. Pokud by chudoba byla pouze materiální, pak sociální vědy, které nám pomáhají měřit tyto jevy na základě údajů především kvantitativního charakteru, by byly dostačující, aby vysvětlily její hlavní charakteristiky. Víme však, že existují i nemateriální druhy chudoby, které nejsou přímým a automatickým důsledkem hmotné nouze. Např. v bohatých a pokročilých společnostech existují jevy odsunutí na okraj společnosti, jevy vztahové, morální a duchovní chudoby; jedná se o lidi vnitřně dezorientované, kteří navzdory svému ekonomickému blahobytu prožívají obtíže různého druhu. Na jedné straně měl Benedikt XVI. na mysli to, co se nazývá mravní zaostalost a na druhé straně negativní důsledky nadměrného rozvoje. Benedikt XVI. nezapomenul ani na to, že u takzvaně “chudých” společností je ekonomický růst často brzděn kulturními překážkami, které neumožňují přiměřené využívání zdrojů. Zůstává však pravdou, že vlastním kořenem každé vynucené chudoby je nedostatek úcty k transcendentní důstojnosti lidské osoby. Když se nebere v úvahu člověk se svým integrálním povoláním a nerespektují se požadavky skutečné “humánní ekologie”, uvádějí se do chodu i perverzní síly vedoucí k chudobě.

Milan Zelený v souvislosti s probíhající deglobalizaci uvedl (zveřejněno na milan.zeleny.com):

  • Produktivita je základní hnací silou, která vedla k vyčerpání zaměstnanostního potenciálu v zemědělství, průmyslu, službách i veřejném sektoru. Následně, je to tedy produktivita, která vede též k deglobalizaci a integraci sektorů v éře relokalizace.
  • Relokalizace je kriticky závislá na růstu produktivity. Jde ovšem o produktivitu moderní, lokální, tj. založenou na individualizaci, kustomizaci a malých výrobních dávkách. Moderní technologie, jako např. aditivní výroba, modularita, 3D printing, vertikální farmy, sebemontáž, je vysoce produktivní a flexibilní právě v moderním lokalizovaném smyslu. Éra stagnující nebo klesající „čínské“ produktivity velkých dávek, masového rozsahu a hromadné výroby identických produktů již odezněla.
  • Relokalizace je tedy založena na vysoké produktivitě lokální výroby (bez zbytečných nákladů a produktivitu snižující zátěže globální logistiky), založené na vysoce produktivních technologiích a moderních globálních znalostech. Bez toho nemůže být relokalizace atraktivní.
  • Relokalizace se tedy týká regionů otevřených moderním technologiím a znalostem, ve smyslu Baťova „průmyslového města“ a „podnikatelské univerzity“. Autonomie, nezávislost a masivní podnikatelství jsou charakteristiky takových progresivních regionů.
  • Zaostalejší regiony, závislé na globálních řetězcích produkujících masové, nediferencované, drahé a netransparentní komoditní produkty – se relokalizace zúčastnit nemohou a zůstanou tedy relativně chudší a progresivně chudnoucí.

Po důkladném zamyšlení se nad úvahou pána prof. Milana Zeleného a zvážení všech argumentů pro a proti je zřejmé, že přirozená transformace ekonomiky vedoucí k deglobalizaci a relokalizaci společně s výchovou vyvážených osobností podnikatelů a manažérů patří k nejefektivnějším nástrojům při vytváření mírů přes efektivní boj proti chudobě. Nicméně na to jako bojovat proti chudobě upozorňoval už v roce 1936 velikán Ján Antonín Baťa, který řekl, že bylo-li v Evropě dvacet miliónů nezaměstnaných, bylo to proto, že scházelo milion vychovaných, vycepovaných, odvážných podnikatelů, kteří by našli způsob, jak tyto lidi zaměstnat. A nejen proto je právě příklad Tomáše a Jána Antonína Bati nejlepší ukázkou vytváření míru efektivním bojem proti chudobě.

Výjimečnost Jána Antonína Bati při vytváření míru efektivním bojem proti chudobě dokládá skutečnost, že založil po světě přes třicet měst, z toho čtyři jen v Mato Grosso, postavil most přes řeku Paraná. V Brazílii byl navržen na Nobelovu cenu míru. Namísto výrobků vyvážel “průmyslová města”, která pak výrobky produkovala přímo v lokalitě. Za pouhých 10 let (od roku 1932) dovedl firmu Baťa k nevídanému rozkvětu, vše během nejdelší a nejhlubší krize v historii lidstva. Byl otcem myšlenky “podnikatelské univerzity”, kde se lidé učí podnikat tím, že podnikají, ne že o podnikání něco čtou. Několikrát obletěl letadlem celý svět. Napsal řadu knih, mezi nimi Spolupráce a Budujme stát pro 40 milionů. Oslnil celý svět svými podnikatelskými a manažerskými praktikami, které dodnes nikdo nepřekonal.